Chip 03/2006: antivirový koutek

V lednu uplynulo dvacet let od chvíle, kdy se objevil první počítačový virus, určený pro osobní počítače kompatibilní s IBM PC. Počítačové viry samozřejmě existovaly už předtím, ale vyskytovaly se hlavně ve scifi literatuře a v experimentálním prostředí univerzit. Virus Brain, který se objevil 19. ledna 1986, byl prvním virem v reálném světě, prvním virem, který se byl schopen se opravdu úspěšně šířit mezi jednotlivými počítači. Tím nastala nová éra, jejíž důsledky dnes řada z nás pociťuje v každodenním životě a která znamenala velkou změnu v chování uživatelů. Toto výročí proto využijeme k malému ohlédnutí do historie.

První viry se objevily pravděpodobně koncem padesátých či začátkem šedesátých let v souvislosti s matematickými teoriemi sebereplikujících automatů. Pak se takové programy objevily v oné scifi literatuře – první zmínka o programu, který se sám množí, se objevila v knize Johna Brunnera Shockwave Rider (používal pro něj jméno tapeworm), velice barvitě (a už pod označením virus) je podobný program vylíčen v dnes již klasické knize Williama Gibsona Neuromancer, která vyšla v roce 1984:

„Čínský virus se rozpínal kolem nich. Mnohobarevný stín, nespočetné průsvitné vrstvy se měnily a přesouvaly. Próteovsky měnivý, ohromný, tyčil se nad nimi, vpíjel se do prázdna.“

V té době již však probíhaly i seriózní experimenty se samoreplikačními programy: Fred Cohen testoval takové programy v letech 1983 a 1984 pod různými systémy (zejména pod Unixem) a poté zveřejnil svou slavnou doktorskou práci s názvem „Computer Viruses – Theory and Experiments“. V ní také poprvé použil termín, který se dosud uplatňoval pouze v biologii, virus. Publikoval též formální matematicky přesnou definici počítačového viru, která platí dodnes. To vše však byly pouze pokusy, které neměly přímý vliv na svět reálných počítačů. První reálný virus pro IBM PC se objevil právě před dvaceti lety. A nebylo to v nějaké technologicky vyspělé zemi západního světa – bylo to ve městě Lahore v Pákistánu. Za jeho vytvořením stáli dva bratři (Basit a Amjad Farooq Alvi), kteří tento boot virus nejen napsali, ale dokonce se do něj podepsali, uvedli své telefonní číslo a nabídli program na jeho odstranění. Důvodem vytvoření viru byla podle nich ochrana jejich medicínského programu. Virus měl zasáhnout pouze počítačové piráty, ale bohužel fungoval na všech počítačích. Boot viry jsou uloženy v zaváděcím sektoru disket (tehdy měly kapacitu pouhých 360 kB), při pokusu o zavedení systému se kód z tohoto sektoru automaticky spustí. Stačí zapomenout infikovanou disketu v počítači a tento počítač bude napaden.

Viry se od té doby výrazně změnily – ostatně stejně jako počítače, jejich systémy a programy, které dnes používáme. Svoji velkou chvíli slávy zažily boot viry, klasické souborové viry pro MS-DOS, makroviry a viry pro operační systém Windows. Objevily se viry napadající příkazové dávky, skriptové viry, viry pro IRC kanály, viry pro systém OS/2, Linux, řadu aplikací (MS Office, AmiPro, AutoCAD, různé serverové produkty) i pro další platformy: Palm, mobilní telefony a podobně. Žádný operační systém není vůči virům imunní, pro každý systém je možno nějaký virus vytvořit. Jeho úspěšné šíření však vždy záleží na řadě dalších faktorů. Prvním z nich je vektor šíření, tj. způsob, jakým se virus dostane z jednoho počítače na druhý. Kdysi to byly pouze diskety, dnes je to hlavně elektronická pošta či jiné formy přímé komunikace (IRC, ICQ, P2P) či nějaký bezpečnostní problém. Druhým faktorem je rychlost, jakou je virus schopen se šířit. Je jasné, že při využití bezpečnostní chyby do sítě připojených počítačů bude větší než při šíření přenosem disket. Třetím faktorem je množství počítačů, které je schopen virus napadnout (které například obsahují určitou bezpečnostní chybu). Tyto faktory byly klíčové při šíření všech virů i červů v historii: Brain, Morrisův červ, Michelangelo, One Half, Melissa, SST-A (Kournikova), LoveLetter, SQLSlammer, Codered, Blaster, Sobig, Mydoom, Beagle, Sasser... O většině těchto virů jsme si v našem seriálu povídali, všechny patřily během uplynulých dvaceti let k velkým mediálním hvězdám a způsobily řadě uživatelů velké problémy.

Je zcela jisté, že s viry a dalšími škodlivými programy se budeme setkávat i v následujících dvaceti letech. Je zřejmé, že i pro ně bude platit to, že možnosti jejich šíření jsou dány výše zmíněnými faktory. Je jen na výrobcích počítačů a programů, a také na nás – uživatelích, které cesty šíření škodlivých programů budou průchozí a které ne. Vše záleží na tom, zda bude bezpečnosti věnována dostatečná pozornost a zda se všichni naučíme omezovat rizika, kterými podobné programy hrozí. Jsem však historií poučený realista, a proto jsem přesvědčen, že nudit se v této oblasti v příštích letech rozhodně nebudeme!